Discoend

talks

04.08.17

 

P Přibližně před třemi týdny jsem skončila v práci, které jsem věnovala rok. A toužila po ní téměř dvakrát delší dobu. Myslela jsem si a plánovala, že nastoupím a během pěti let se dostanu na místo regionálního manažera a tam zůstanu do té doby, než budu o holích.
Vždyť to už je místo, za které stojí bojovat, ne? Tohle chceš, ne? Přinese ti to pěkné peníze a větší svobodu, ne? Ne, teď už rozhodně ne.

A ještě jednou ne – tohle není článek další holky, která skáče na volnou nohu. (Alespoň prozatím na ní neskáču, protože bych si ji dost pravděpodobně zlomila. Hm… možná bych si jen zvrtla kotník, ale i to přece bolí. Možná až si na to koupím lepší boty. :))

Takže co mě přimělo se vykašlat na práci, po které jsem tak toužila, tvrdě si ji vybojovala a zajišťovala mi určitý životní standard? Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste skutečně opustili nějaké pracovní místo? Co byl ten nejhlavnější důvod?

Budu hádat. Nebyli jste šťastní. Zní to vcelku jednoduše, že? No.. a ani já nebyla šťastná. Jo, fajn, vložila se do toho nabídka jiného pracovního místa s nesrovnatelnými podmínkami, ale upřímně.. nejsem až tak nechutný materialista, abych opouštěla to, kde jsem šťastná, pro něco s vizí nejisté budoucnosti jen proto, aby mi na účet každý měsíc přistálo o něco víc peněz. Prostě a jednoduše, hlavní důvod byl opravdu ten, že jsem nebyla šťastná. A měla jsem jen štěstí, že jsem žádnou jinou práci ani nehledala, přišla sama. (Je vcelku zvláštní, jak se občas některé věci sejdou a načasují, že má člověk pocit jakoby stál tváří tvář svému osudu.)

Možná stojí za zmínku ten fakt, že jsem tomuto místu intenzivně věnovala veškeré své pracovní úsilí. Nespočetněkrát jsem byla v práci ve svém volnu, aby vše fungovalo, jak mělo. Připravovala jsem po nocích materiály na meetingy, chystala směny doma opět ve svém volnu, vyřizovala maily a zvedala telefony.
Někdo může namítat, že o tom manažerská práce je. A já bych vám v tuto chvíli odpověděla, že věřím, že to někoho může činit šťastným, protože mě samotnou to jistou dobu šťastnou činilo.

Na(ne)štěstí jsem si ale začala čím dál tím více uvědomovat, že mi život protéká pod rukama a já se jen marně snažím udržet prsty co nejvíce u sebe. To manévrování je přirovnání k návštěvám rodiny a kamarádek většinou ve vyčerpaném, polomrtvém stavu. A těmi návštěvami je zase myšleno hodinové kafe na benzince s kamarádkou, zhruba o půl desáté večer, po 12 hodinové směně nebo návštěva rodičů jednou za 14 dní stylem “Ahoj mami, žiju, neboj, tak já se někdy stavím.” Ze začátku se mi to vcelku i dařilo, ale jak plynul čas a práce se změnila v jistý stereotyp (což teď už vím, že v takové míře nezkousnu), bylo to horší a horší. Ve dnech volna mezi směnami jsem byla ráda, že jsem se jak psychicky, tak fyzicky, dala jakž takž do pořádku a pouklízela doma.

Práce postupně pro mě přestala být alfou a omegou mého života. Jasně, je nutné, někde získat peníze, abyste mohli žít a něco jíst, to je bez debat. Ale opravdu si nemyslím, že je nutné v dnešní době žít proto, abych jen pracovala.
Ne, že bych v tuto chvíli byla přesvědčená o tom, že chci někdy děti, ale o čem budu třeba v šedesáti letech vykládat blízkým? Jak mi na prodejnu chodily někdy milé ženské, někdy protivné ženské, a jak jsem frustrovaná, že jsem neviděla ani Eiffelovku? Jak jsem celý život pracovala na snu někoho jiného a já si vlastně ani nedokázala splnit pár svých? (Ne ne, ta Eiffelovka není můj sen, ale vidět ji chci.)

Ještě se vrátím k té nabídce práce, co jsem dostala. Neproběhlo to tak, že by mi někdo zavolal, vyhrkl nabídku a já radostně do telefonu zahulákala: “ANO! Po tom celý život toužím! Kam mám poslat bonboniéru?”. Absolvovala jsem standardně několik kol výběrového řízení a při tom posledním, kde jsem poznala trochu firmu a lidi, co v ní pracují, jsem začala pochybovat. Ne o firmě a ani ne o lidech, z toho jsem naopak byla neskutečně unešená. Vkrádaly se mi na mysl otázky typu.. “A vážně tohle chceš? Vždyť ten sortiment vůbec neznáš a i bakalář by ti na to možná byl málo.” .. “Už jsi tady něco vybudovala a naučila ses tu práci, vážně chceš začínat někde znovu?”. S odstupem času vím, že tyhle otázky mě napadaly, protože jsem až příliš přemýšlela nad tím, co na to řeknou ostatní a hlavně, co na to řeknou nadřízení, až se zeptají, kam jim utíkám. Vždyť který bláznivý módní nadšenec může od hader utíkat ke šroubům?

Pomohlo mi na beton se rozhoupat až opravdu to, že jsem se zastavila, nadechla.. a řekla si sama sobě zcela narovinu, jak strašný styl života žiju. Kouřím jako sádrový ježek, sním s velkým štěstím dvě jídla denně a ještě větší štěstí je, když to není nějaký v oleji vymáchaný humus z mekáče, vypadám tak o pět let starší, přibrala jsem, bolí mě vždy snad celý člověk, denně trpím migrénami a v neposlední řadě – můj osobní život stojí za pendrek, nic nového neprožívám a i na to staré z mého života nemám čas. Uvědomila jsem si, že už tam nemám co dělat a že jsem si možná zbytečně nějakou dobu lhala a dělala práci, kterou prostě dělat nemám.

Je nutné ale říct, že jsem neskutečně vděčná za tuhle životní lekci a kdybych se měla vrátit v čase a rozhodnout se znovu, zda do toho půjdu, šla bych.

Teď mě čeká velká změna – budu dělat pozici, kterou neznám a se sortimentem, který je pro mě španělská vesnice. Jestli budu šťastná? Kdoví. Alespoň už nejsem nešťastná. A pokud bych já, pravá nefalšovaná váha, nezvládla nějakou změnu, tak kdo potom, že..